Prohledat tento blog

Počet zobrazení stránky

6. 7. 2014

o OBOČÍ a všem, co nás trápí

Všímáte si, jak stádový je blogový a celkově internetový svět?

Minulý post a diskuse pod ním mě donutila se zamyslet. Vlastně zdaleka nejen tyto věci, ale v souvislosti s nimi dnes budu psát.
I za to všechno děkuji vám i našemu blogu :) (A zdravím tím i kolegyňku Nik, která se někde po světě báječně baví a vůbec mě nestíhá číst, sbírá zážitky a po návratu z cest nám sem nasází fotky, které v nás vzbudí závist :) AHÓÓÓJ, drahá.)

Vím, stále mluvíme jen o kráse, poměrně povrchním tématu... Ale co - vždyť i tyhle detaily vytváří mozaiku našeho života. Vzhled je bezesporu důležitý. Už nežijeme v komunismu, kde měla být žena hlavně výkonná, funkční a nenáročná, a všechno krášlící bylo vlastně považováno za vulgární, imperialistické nebo kapitalistické. Fuj! Pryč s těmito postoji. Pracně jsem je vykořenila z mysli mojí maminky (i když se obávám, že ne dokonale) a velmi si přeji, abyste je neměla ve své mysli žádná z vás!

Jsme krásné, schopné, moudré, chytré, mnohdy držíme a vytváříme rodiny i osudy. Zasloužíme si cítit se co nejlépe a detaily tvoří život.

Známe to, jak malinký a pro jiné bezvýznamný detail může způsobit to, že se necítíme dobře. Nebo že se naopak cítíme jako bohyně.

Obočí.

Detail? Určitě ne!

Co je kamenem úrazu? 

Možná móda a trendy.
To bezesporu pohne myšlením každé z nás. Držíme tu pinzetu a váháme, zda napodobit oblouk té naší blogerky nebo topmodelky. Ve Vogue a v Elle frčí "skorobrežněv", předtím ale všichni přísahali na čárky. Krucinál - tohle není snadné následovat beze ztráty kytičky. Co se moc vytrhá, mnohdy nedoroste... 

Blbé je, když tohle posedne mladé slečny, které ještě nemají ten svůj styl, trhají a trhají :( Myslím, že to znáte buď samy nebo z příkladů svých kamarádek a spolužaček. Moje kamarádky prošly obdobím čárek, linek a dokonce i obdobím holého čela a čárkování tužkou. Vše dělaly v dobré víře, byly šik, byly krásné, působily jako vůdkyně, svůdkyně a krasavice. 

Já jsem je nikdy nenásledovala. Ne, že bych je neobdivovala - i pro mne byly tyhle kočky jakousi modlou. Měly super hadry, vysoké vlasy a hodně kluků :D
Ale nějak jsem vždycky věděla, že tohle není a nikdy nebude můj styl a moje poloha. 

Asi mi strašlivě pomohla moje babička, která do mne od dětství mluvila: "Haničko, ty máš krásně rostlé obočí, nikdy si ho netrhej a nesahej do něho. A taky vlasy si nebarvi. A jez a cvič a ve společnosti nekřič. A vždycky nos perly nebo aspoň jantar, ten léčí." 

Ne vždy jsme měly vyrovnaný vztah, ne vždy jsem ocenila její poněkud syrovější přístup. Ona totiž většinou dodala, že vlasy nemám nic moc a široká ramena budu muset ukrývat. A že budu moc chytrá a muže budu děsit, že při své povaze hrát hru na mírnou prostě nedokážu... Pamatuju si to už od pěti let a vyrostla jsem v tom s pocitem, že je to vlastně všechno špatně.

Ale znáte to, člověk vyzrává a přehodnocuje. Jak bych jí dneska poděkovala a ocenila každičkou část jejího sdělení... V každém případě jsem vděčná za obočí, které jsem díky ní zachovala přirozené. Maminka byla tehdy natolik zmasírovaná režimem, že měla doma jen mýdlo a jednu darovanou rtěnku, které se bála :( Opravdu mi neradila, co se týče vzhledu, řešila jen to, zda má všechno hotovo (nehledě na počet vysokoškolských titulů, které zaslouženě nasbírala). A k tomu mě chválila, jak jsem pěkná a šikovná, a poslušně se s mým dospíváním učila kráse a malovátkům spolu se mnou. Jé, to byly legrační chvilky :D Třeba naše první řasenka! 

Dodnes spolu objevujeme novinky a postupy, půjčujeme si věci, když náš omrzí, a plkáme o tom, jak je to boží nebo na houby. Otec s mým manželem u toho většinou pijí a chytají se za hlavu, případně hořekují, jak málo prostoru mají v koupelně. Vlastně ne, to dělá jen můj otec, protože můj manžel má v koupelně tolik věcí, že by mohl psát pánský beauty blog :)
Nicméně perly nosím i k džínám a jantar jakbysmet :) Chytrá jsem jak rádio a muže jsem si našla takového, aby moje úspěchy prostě neřešil, protože má svých dost. V tom by asi babička spokojená nebyla :)

Vám mladým to bude připadat jistě směšné, ale dámy kolem třicítky a výš asi pokyvují hlavou. I tohle jsou dopady režimu. I v oblasti vzhledu, sebeprezentace a vnímání vlastní jedinečnosti jsme zkrátka stále poznamenaní.

Co chci vlastně dneska říct? 

Buďme přirozené a ciťme se krásné i v případě, že nejdeme s davem. O to je to přece zajímavější. Není nutné, abychom měly všechny obočí (líčení, džíny, auto, kabelku, rodinku, psa, práci, koníčky, sny...................) jako ti ostatní. Nesnažme se vyrovnat těm, kteří jsou zdánlivě in. Nesnažme se ani kopírovat oblíbené modelky, herečky, blogerky, instagramky a kdo ví koho dalšího. Vždyť i oni mají své slabé momenty, mnohdy je jejich život právě jen a pouze tím barevným obrázkem s vykresleným obočím. A bohužel právě tyhle zdánlivé vzory kopírují velmi úzkostlivě zase někoho dalšího nebo se křečovitě snaží být velmi in. Nevěřte té iluzi :) Někdy mi ty stále stejné pózy, kabelky na předloktí, periodicky se střídající značky a "nově" se objevující hity připadají až legrační. 

Díky tomu, že již nepatřím mezi ty nejčerstvější kousky vám můžu říct toto: na srazu spolužáků si hlavně všichni přejeme, abychom byli zdraví a spokojení a aby nám nestonala děcka. O nic víc nejde. Ty někdejší krasavice jsou stejně normální ženské jako každá jiná. Taky řeší děti a tchýni :D :D :D V tom lepším případě... 

Protože tohle je prostě lajf! Žádné insta fotky, kabelky od Korse a stále stejné pózy se špičkami k sobě. (Anebo možná normální ženská umí stát rovně, já vám prostě nevím.)

Netrapte se tím, že právě teď možná neodpovídáte horkému trendu. Počkejte si rok dva a zajásáte. Nebo o kousek později, to je jedno. Zkrátka si spokojeně žijte s tím, co vám bylo dáno, zvelebujte to a krášlete, cvičte a hýbejte se a jezte zdravé věci. Anebo klidně ani necvičte, jestli vás to otravuje. Jestli jste divoké a zábavné, klidně i křičte ve společnosti, však ono se to neposere!

A hlavně mějte kolem sebe milé lidi, kteří vás naplní, inspirují a vykouzlí úsměv. Pracujte na vztazích a vlastním pocitu spokojenosti. 
Víte - většina těch největších blogérek a héreček tohle nemá, byť mají možná dokonalá obočí. Kdy by taky žily, když se osm hodin denně oblékají, malují a fotí, stříhají videa, trhají a tvarují obočí a vytvářejí ty iluze? Jistě jsou i výjimky, ale zkuste si to představit. 

Pokud máte nebo budete mít dcery, hučte do nich, aby se nebarvily a nesáhly si na obočí ani pod vlivem té nejdrsnější spolužačky aspoň do šestnácti. Možná to nepomůže a možná to v dcerkách něco zaseje. Alespoň se pokusíme :) Milujme je, chvalme je a respektujme, jaké jsou zajímavé, a opakujme, jak je máme rády. To, doufám, postačí :) 

Ale pokud se holčiny nebo kterákoliv z vás prostě cítí dobře s vytrhaným, fialovým nebo tmavě zeleným obočím, nechť! 
Pokud máte blbě rostlé obočí, málo vlasů nebo jinou "nedokonalost", netrapte se, prosím. Nesnažte se za každou cenu naplnit pofiderní a velmi snadno napadnutelný ideál krásy.

Každá jsme krásná a každá máme co ukázat.

S Nik sice píšeme beauty blog, ale obě už dobře víme, že krása není jen jedna. I když někdy napíšeme, že se nám něco nelíbí, neurčuje to naši ani vaši hodnotu. Je to jen názor. A to takový, který rozhodně nehýbe světem - naším ani vaším. Může se i změnit :) A vy taky můžete mít úplně jiný názor. 

Chceme blog o kráse, o krásných věcech, o milých pocitech a prožitcích. Ciťme se zde všichni příjemně a netrapme se případnými odlišnostmi. Pokud napíšeme něco, co váš na malou chviličku vyčleňuje, neberte si to, prosím, osobně. Není to tak myšleno!

Ono to dnes vlastně vůbec není o obočí :) 

Krásný vstup do nového týdne, přátelé :)




49 komentářů:

  1. Já myslím, že tohle je trošku dvojsečná zbraň. Ono stejně jako by člověk neměl druhým nutit, co maji dělat, stejně tak by jim neměl nutit, co dělat nemají:-) Zrovna u těch dcer a dětí obecně mám pocit, že čím víc jim člověk něco nutí, tím víc proti tomu bojují....ale postupem času na to často přijdou sami:-) Stejně tak si nemyslím, že pokud má někdo fajn život skrz instagram, tak musí mít nutně smutnej život mimo instagram, zas cvaknout se doma v zrcadle a ukázat outfit je otázkou 30 vteřin včetně nahrání online... Starší ročníky už to vidí jinak, to dá rozum. Fotit ve 30 letech každodenně selfíčko je úsměvné... ale když se posuneš o pár let zpět, tak myslíš, že bys taky třeba, být ti dnes 18, nefotila ajfounem kelímek od kafe? Já sama za to ruku do ohně nedám :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já ani omylem nekritizuju momentky běžného života! Ty se mi většinou moc líbí, pokud demonstrují barvy, nálady, krásu a všechno.

      Já jen nechápu úpornost, která je někdy vidět. A je mi asi trochu líto koček, které mají pocit, že musí žít stejně jako .... kdokoliv.

      A nutit dětem - jasně že ne. Ale když díteti zopáknu, že ho miluju a že má barvu vlasů, za kterou by modelky vraždily a kadeřníci ji nedokážou vytvořit, jistě to zapíše do hlavičky něco jiného, než když děcku neřeknu nic a zahoukám, že má udělat úkol do matiky. O některých věcech stačí malinko slyšet, aby se třeba ta blbá pinzeta ve 14 letech zastavila. Tím jsem si jistá :)

      Vymazat
    2. ...ale vlastně jo - možná máš pravdu ty a já se pletu, protože jsem starší ročník. I pro tuto variantu je zde prostor a já ho zcela připouštím :) Jak říkám, píšu jen svůj názor.
      Co je podstatné - chci, aby se u nás na blogu cítil každý dobře. Abychom názorem, který máme, neublížily. Názorů je plný život :)

      Vymazat
  2. Naprosto chápu, co jsi tím chtěla říct, ale na některé věci si člověk (obzvlášť holka - pokud jde o to zkrášlování atd.) přijít sám. Je mi 30+ a stále mám v paměti, jak jsem se ve čtrnácti patnácti chtěla barvit na rezavo a červeno, malovala jsem si silný černý linky kolem očí atd. atd. - jak už tady padlo, když rodiče do člověka hučeli, člověk šel a udělal to tajně. :-D Takže dětem říkat, co a jak, to jo, ale počítat s tím, že se pár let budou hledat a pak, jednou, možná dojdou k tomu, co jim už kdysi dávno radily ty starší a "moudřejší". :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo! Je to tak.
      Ale sama si pamatuju, že když mi maminka nebo babičky řekly, co mám krásné, tak jsem to neměnila tak snadno.
      Tak možná těm dcerám hodně chválit, co je dáno?
      Nevím, člověk si myslí plno věcí a stejně se to někdy jinde vysype.

      Chci hlavně říct, že nemusíme být jako kdokoliv jiný. Není vzor pro krásné. Móda a trendy jsou super a já ty časopisy taky hltám. ALE!

      Doufám, že to většina pochopí :)

      Vymazat
  3. A já zas plně souhlasím. I když mám instagram a fotím tam denně, tak souhlas s tebou. Ty špičky :)))))))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ze jo, ty špičky jsou peklo. Když jsme byli malí, tak kdo měl špičky u sebe, považovali ho za špatně rostlého a musel na rehabku :D

      Vymazat
  4. Mě moje babička ohledně obočí říkala úplně to samé :) Sama si ho hodně trhala a dnes tam chudera namá nic. I si dělala řasy kleštičkama a teď tam má jen pár řas ( z toho asi pramení moje nedůvěra ke kleštičkám na řasy :)) JInak velmi děkuji za článek, líbí se mi.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A já moc děkuji za ohlas, Ivi.
      Ohledně řas a obočí je asi důležité dcerám předávat informaci, že blbě dorůstá to vytrhané.
      To budu říkat mojí krásné holčičce. Ona je přesně ten typ, co to asi vyzkouší :) Přesto jí to raději budu opakovat.
      Mně to nikdy nikdo neřekl.

      Vymazat
  5. Souhlasím! Dokonale popsáno. Plný facebook stejných holčin, rty jak kačena, řasy jak muší nohy. Přitom jinak krásné holky ale stádo. To není jenom obočí, spíš ty řasy a pusa a vlasy.

    OdpovědětVymazat
  6. Já jsem 40+ a mám tři velké holky, chápu tě naprosto dokonale. Dělám všechno, aby mě ty děcka poslechly a věřily mým názorům. Když neřeknem jako máma nic, tak nic neuslyší. Tak řeknu hodně, aby slyšeli půlku.
    Díky za tvoje články

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tohle je zajímavé, děkuji za to. Říct hodně, aby slyšeli půlku - to se mi moc líbí!

      Vymazat
  7. Hani, smekám............nevím co víc dodat, nějak mi chybí ta správná slova..........
    Takže - Nuf i Nik - prosím pište a pokračujhte v tomto blogu dál.......
    Děkuji!
    Iva

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mockrát děkuji, Ivi! Zatím neplánujeme blogový důchod :)

      Vymazat
  8. Je zaujimave, kam ta debata plynule presla. Krasne napisane, klobuk dole, tiez som sa tam nasla, my 30+ ci CZ alebo SK mame predsa vela spolocneho…

    OdpovědětVymazat
  9. Jo, přesně tak. Mamka do mě taky hučela roky - nebarvi se! A až tak v 25 letech jsem se vrátila ke své přírodní barvě a už jen tónuju hennou. A s tím obočím je to fakt důležitý, já ho naštěstí vždy měla ok, ale jak to mají některý ženský vytrhaný, to je zlo! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nejhorší je, jak se pak na tu původní přírodní barvu špatně přechází, že? Kdybych to kdysi věděla, tak se možná barvit ani nezačnu... Ale asi ne, asi bych se barvila. Mě ty změny bavily a nebyly nikdy extrémní.
      Nicméně teď mám svůj naturprodukt a za chvilku budu muset zakrývat šediny :D :D :D

      Vymazat
  10. Haničko, máš pravdu. Co bych za to dala, kdyby do mě mamka tenkrát hučela. Aspoń se snažím u své dcery, ale jemně a nenápadně. Myslím, že semínko stačí zasít.
    Díky za hezké povídání. .:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A já děkuji za milou reakci. Snad ty naše cácorky ocení, jak to s nimi myslíme :)

      Vymazat
  11. Hani, opet jsem si potvrdila to, co vim uz vlastne neuveritelne dlouho, i kdyz jen prostrednictvim blogu.Jsi moje nejmilejsi a vlastne i jedina blogerka, samozrejme i Nik, kterou sleduji pravidelne.Chytra, s vlastnim nazorem a i na "obycejne recenzi" je to poznat.
    Mej se krasne a uzij si prima leto.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mockrát děkuji! Toho si velice cením a je to pro mne velká pochvala!
      I tobě přeju krásné léto :)

      Vymazat
  12. Napiš knihu! My chcem knihu! :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Páni! Děkuji moc, ale na knihu se asi necítím :)

      Vymazat
  13. Odpovědi
    1. Děkuji, jsem moc ráda, že to bylo zvětšiny dobře pochopeno :)

      Vymazat
  14. Víš, ono je to těžké, když jsi mladší a všude okolo vidíš ty "úspěšné" a "oblíbené" dívky s kabelkou XY a obočím jako měla Frida Kahlo. Ne každý má tu sílu zůstat sám sebou.
    Ani já jsem nebyla jiná ... za mě bylo něco mít rifle z Kenvela. Já neměla žádné rifle. Nebylo to tím, že bych chtěla být sama sebou a rifle by se mi nelíbily, ale rodiče na ně neměli a co jsem měla šanci zdědit po sestře (o 10 let starší) mi nesedělo. Taky jsem se nelíčila, nijak nečesala ...
    Dnes ve svých skoro 30 bych uměla lépe těmto "dívkám" vzdorovat. Musela jsem si počkat dost let, ne rok dva, než jsem zjistila, že v něčem jsem lepší a mám se lépe. Následky z toho, že tenkrát jsem ale nebyla "ta" slečna si nesu dodnes.
    Tím chci říci, že radit mladým slečnám, ať si z toho nic nedělají, je nejsou zcela "trendy" je krásné, ale myslím si, že ne všem to pomůže. Mně by to tenkrát taky nepomohlo a i dnes je mi smutno nad tím, že jsem nikoho nezajímala, protože jsem taková nebyla. Nebyli to hloupí lidé, jen prostě v mládí (pubertě) se člověk na svět kouká jinak. A když nezapadne a musí si na svůj čas čekat třeba do 25 - 30 ... je mu to tak jako tak líto.
    Šárka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vždycky je to tak, že odnést si z čehokoliv můžeš pouze to, na co jsi zralá. Nebo co jsi schopná pobrat. V tom rozhodně souhlasím. A souhlasím i s tím, že člověk jako tvor společenský je davem zkrátka ovlivnitelný.
      Já snad ani nemám ambice radit nějak plošně mladým dívkám - ostatně je otázka, zda jsme blogem, který je zajímavý pro mladé dívky. Hlavně chci, aby alespoň u nás tady vládl klid a mír a tolerance. Nepíšeme blog proto, aby se kdokoliv cítil špatně nebo méněcenný, pokud něco dělá jinak.
      To o dcerách bylo spíš takové zamyšlení a popis toho, co se snažím dělat já. Stále věřím tomu, že kde je dost lásky od těch nejbližších, tam je i to sebepřijetí v případě nějaké odlišnosti o něco snazší. A zbytek už je na osudu :)
      Díky za reakci :)

      Vymazat
    2. Tohle je o výchově. Pokud dítě nevyrůstá v rodině, kde být sám sebou je hodnota, která je na prvním místě, tak se to prostě nenaučí buď vůbec nebo bolestně někdy ve středním věku. Ale i v tom středním věku to má cenu a minimálně to pak může předat svým dětem. Protože člověk se narodí autentickým, konformním se stává až časem.

      Vymazat
    3. A toto je srandovně synchronní příspěvek :-)

      Vymazat
  15. Hezkej článek, odjakživa bojuji s tím, že se mi nechce splývat s davem... respektive bojovala na střední škole nebo trochu i na vejšce. Každý je originál!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já taky nejsem a nikdy jsem nebyla dokonale stádním typem.

      Vymazat
  16. Tak já patřím do té komunistické rodiny kde matka vyloženě byla protí jakýmukoliv zkraslování a zakazovala mi to. Ovšem nehledě na to jsem měla to pověstné vytrhané obočí, vlasy ve všechmožných a nemožných barevních variantach, nosila křivak a poslouchala zakazané pisničky. A můžu vám říct že jsem za to docela i ráda:) Možná kdybych to vše neměla zakázené tak bych ani pulku z toho nevyzkloušela a nikdy bych se možná nedozvěděla že nemůžu nosit kytky a volanky a že mi nesluší dlouhé vlasy:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano.... Tohle jsem tak trochu schválně nepsala do postu, protože jsou věci, které se nedají ovlivnit. Jsou prostě typy lidí, které jdou vždycky za sebe. A taková asi bude i moje dcera, takže moje vysvětlovaní bude marné :) :) :) Je fuk, zda je to znamením, genetikou nebo prostě jen trestem osudu.
      Jenže takoví lidé nebývají zas extra nešťastní z výsledků svých kroků :) Ty sis jistě všechno své rebelství užila.
      Do postu se nedá rozebrat úplně všechno, však víš :)

      Vymazat
    2. Hani je to znamením:))))
      Když se na to své mládí ted dívám tak byla jsem i neštastná ale zase mě to nakoplo :) Každopadně " Žij a nech žit" :)

      Vymazat
    3. Mně moji rodiče teda příliš nezakazovali. Chtěla jsem nosit každý nehet nalakovaný jinou barvou? Mohla jsem. Chtěla jsem chodit s modrýma linkama kolem očí? Dovolili mi to. Chtěla jsem rudé vlasy? Proč ne. I to, že jsem si chtěla a dala udělat piercingy do různých částí těla naši přežili. Možná to celé není jen v těch zákazech, ale právě v takové té tiché podpoře "máme tě rádi i když máš zelené vlasy a vypadáš jak hastroš". Do stáda jsem nikdy nepatřila nějak přirozeně, nedokázala jsem zkrátka být tou kočkou s melírama a ve značkových džínách, ale jak se teda v tom kritickém pubertálním věku najít. Myslím, že když vám rodiče začnou v tomhle bodě zakazovat, akorát proti nim vystartujete, protože vy jste tu ta citlivá a rozervaná duše, vám nikdo nerozumí, ani vy sami a potřebujete se nějak definovat. Krom toho, že jsem se asi taky naučila nést za své rozhodnutí zodpovědnost, přemýšlet o tom, co dělám a za záseky si kdyžtak vynadat jedině sobě. Naši tu jsou, aby mi sdělili svůj názor, jsou tu, aby mě podrželi, když si natluču, ale ne proto, aby mě vodili za ručičku a mentorovali, co smím a co nikoli. Tím životem se musíte otlouct vy a holt někdy není cennějšího poznání, než na vlastní kůži zjistit, že vám ty modré vlasy na ježka nesluší a teď musíte vydržet než to odroste nebo že několik let poctivě vyškubávané obočí se do původního tvaru bude vracet horko těžko.

      Vymazat
    4. O zakazování samozřejmě nemůže být řeč! Mým dětem už teď něco zakázat znamená, že to natruc udělají nebo aspoň dupnou patičkou :)

      Vymazat
    5. Já jsem tím chtěla říct, že ta potřeba patřit k tomu stádečku blond koček se značkovou kabelkou nakonec vůbec nemusí znamenat, že rodič udělal někde výchovnou chybu. Že své dceři málo zdůrazňuje její hodnotu, málo jí opakuje, že ji má rád takovou, jaká je, málo jí dává najevo, že ona je milováníhodná, originální osobnost. Vy jakožto rodič to stokrát můžete říkat, stokrát to můžete myslet dobře a stokrát nakonec skutečně můžete mít i pravdu. To dítě si na to musí přijít ze všeho nejspíš asi samo a to i za cenu toho, že se spálí. Já věřím tomu, že i to instagramové stádečko se nakonec najde a z naprosté většiny vyrostou normální, rozumní dospělí. Tohle je jen způsob, určitá cesta k tomu, jak se najít. A ani to není dobou, vždycky to tak bylo, v principu není rozdíl, jestli váš sociální status mezi vrstevníky určuje kabelka, účet na Instagramu nebo sbírka céček.

      Vymazat
    6. Jasně! To jsem ani říct nechtěla :)

      Vymazat
  17. Hanicko,je to moc krasne napsane. Ja jeste dodavam, ze by jsme meli mit radost, ze sebemensich malickosti. A kdysi davno jsem cetl a clanek se Simonou Krajnovou a ta v nem napsala, ze lide si neumi vazit obecnyc beznych veci. Teprve az se neco prihodi by chteli obycejne bezne H veci vratit. Jsem moc rada, ze jsem objevila vas blog. Hanka (netehulka)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Haninko, moc ti děkuju. Já jsem zase strašně vděčná za to, že jsem díky blogu v kontaktu s tak milými a báječnými lidmi. V reálu bych se k vám nedostala.

      Vymazat
  18. Jo, a knihu chci! :) Pišeš moc pěkně a vtipné a škoda se toho nevyužit

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, Liduško. Knihou by ale mělo především být něco řečeno :D A já si opravdu nejsem jistá, že vím, co bych sdělovala světu.

      Vymazat
  19. Dík.
    To jsi tak nějak obšírněji popsala, o čem jsem chtěla poslední dobou napsat, ale neměla na to páru....
    žijeme v nějakém virtuálním světě a ten je hrozně krutý. Zdá se, že všichni mají všechno, všichni jedou k moři, nebo kamkoliv jinam /kam bychom samozřejmě my taky rádi jeli/, ukazují, kdo kde s kým, jaká párty, jaké úspěchy. Zásnuby, svatby. Když se pak ohlížím, je mi z toho někdy na nic. Říkám si, že jsem neschopná na tyhle všechny věci taky dosáhnout.... Ale pokud se ohlédnu reálně na svůj život, taky mohu vypíchnout nějaké takové body. A vím, že za pozlátkem je pak spousta dalšího, jen u těch ostatních mám nějak pořád problém tomu uvěřit, protože virtuálně vidím jen to zlato.
    Snad jsem to vyjádřila nějak srozumitelně.
    PS. ale nevědomky takové iluze taky vzbuzuji v ostatních...možná? Protože taky na blogu ukážu děvčatům nákupy, nebo třeba co balím na dovolenou a tak...a už tam nepíšu, že jsem na to šetřila rok. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No právě! I my tady mnohdy vypadáme jako hogo fogo, ale i my musíme k zubaři na výměnu plomby, máme strach o děti, když kašlou, koukáme se na sebe nerady v kabinkách při koupi plavek :) Lajf je prostě takový a každý máme svoje boty.
      A tak to má být :)

      Vymazat
  20. Na tvůj blog jsem přišla asi nějak přes koule a Mooru, občas zajdu, ale pravidelně nečtu. Tenhle článek mě včera úplně robrečel a musela jsem si dát čas, abych napsala bez emocí. Akruálně se utápím v depresích ze své váhy, prožívám hodně stresující období a řeším to jídlem. Narostla jsem do šílených rozměrů a nejraši bych ani nevycházela mezi lidi, jak se nemám za to ráda. Pomohlo mi přečíst si tvůj článek a urovnat si pár věcí, moc za to díky! Btw. mám dvě dcerky a neustále jim říkám, jak jsou krásné a jak je miluju :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Strašně moc ti děkuju za tvůj vzkaz! Ten zase rozbrečel mne :)
      Posílám ti hodně síly a vůle, abys jedla tak, aby tělo nenarůstalo. Abys to prostě spkojeně zvládla. Tvé dcerky mají super maminku :)

      Vymazat

Každý váš komentář mě těší. Diskutujme :)