Prohledat tento blog

Počet zobrazení stránky

11. 1. 2013

Random

Nevím, co se děje, ale Blogger mě odmítá, lépe řečeno odmíté mé fotky. Nejdou mi prostě vložit. Nevím, zda jsem někde něco zmáčkla, či zda on udělal nějakou super úpravu, jisté je ale to, že dnes prostě fotky nebudou. A možná nebudou ani příště, kdo ví. Už minule mi je do textu musela vložit Nuf, která podobné problémy nemá. Bláhově jsem si myslela, že mě nesnášejí pouze lidé a že jen a jen jim ležím v žaludku, ale chyba lávky. Už i Blogger najel na podobnou antiNik vlnu. :) No co nadělám, třeba se brzy odrazí a zase budeme kámoši. Pokud máte někdo podobný problém a náhodou znáte cestu ven, budu ráda, když mi do komentů písnete. Pokud tedy znáte jiné řešení než změnu prohlížeče z Exploreru na jiný.

Dnes teda budu jen žvanit. Celkem o ničem a celkem krátce. Začnu asi otázkou. Dáváte si novoroční předsevzetí? Já osobně tedy nikoli. Něco jako: A nyní nebudu nakupovat žádnou kosmetiku, dokud nevypotřbuju to, co mám doma. Ale come on, co to je? Tak jsme snad rozumné a pokud víme, že to nepotřbujeme, nekoupíme to, ne. Nebo pokud to i tak chceme, tak si to prostě koupíme, protože ta naše kosmetická vášeň má být přece zábava a způsob odměny, nikoli meč nad hlavou, který nám má v něčem bránit. Já už na stopstavy kašlu. Nemají význam a už vůbec ne ty s datem 1.1. Stejné je to s cvičením, hubnutím a učením. Prostě když něco chci, začnu hned, neodložím to na magické datum, nebo nedej bože nevymyslím nějakou nedosažitelnou metu, ze které mi bude akorát psychicky následující dny nevolno, jen proto, že právě nastalo ono magické datum a jako se tedy sluší se nějak limitovat.

Abych ale úplně nelhala, každý rok na Silvestra trochu přemýšlím. Obecně moc tento druh organizovaného veselí neuznávám, takže šel Silvetr vždy mimo mě a od té doby, co máme dítě, chodím spát klasicky v deset a je mi to celkem fuk. Letos to nebylo jiné. Všichni jsme šli spát okolo desáté, ale já byla jediná, do nespal. Žádný rok na Silvestra do půlnoci (a pak ještě nejméně dvě hodiny) nespím, protože hlídám, zda se mi dítě neprobudí pláčem ze strachu z těch přiblblých ran venku. Letos to nebylo jiné. Jediný rozdíl byl v tom, že letos jsem ještě hlídala, jak se bude chovat Abu. Byl to její první Silvestr a já netušila, zda nebude knikat a klepat se strachy. No nakonec vše dopadlo jinak - manžel chrápa hlastěji než obyvle, dítě se ani nehlo a Abu rozvalená na plyšákovi spokojeně oddychovala a ani nehnula brvou. A já byla vzhůru a poslouchala ty debilní petardy. Do dvou do rána. Celkem naštavná, ale na druhou stranu mi to dalo neskutečný prostor jen a jen pro sebe a mé myšlenky. Jiný den si podobný luxus nedovolím, protože jsem celkem vyřízená a spánek vítám a rozhodně ho neoddaluju. Tentokrát jsem ale věnovala čas svým myšlenkám. A bylo to překvapivě strašně fajn, zrekapitulovala jsem si uplynulý rok, který pro mě tedy nebyl žádné terno, ale nechci naříkat. Nejhorší to bylo loni v létě, kdy mě opustila moje milovaná chlupatá koule. Jsem vděčná za to, že na nás počkala, než jsme se vrátili z Djerby, a teprve pak odešla. A odešla se mnou, když jsem ji hladila. Myslím, že tohle byl ten konec, který měl být. Takže jsem si zavzpomínala, probulela pár minut a zas mi bylo dobře.

Také jsem v posledních dnech zjistila, jak je důležité míti Kubu. Ne Filipa, ale Kubu. Kuba je totiž náš instuktor lyžování, tedy je to instruktor mého syna. První den jsme ho vyfasovali a já byla celkem nenadšená. Byl dle mého strašně mladý (je mu 20), přiřítil se 5 minut po začátku hodiny nahoře ze svahu a narozdíl do ostatních instruktorů, kteří s dětmi zvedali na místě nožičky a dělali stromečky, šel Kuba s Ajou rovnou na svah. Ničím se nezdržoval a já byla trochu v šoku. Ale nějak po 20 minutách jsem zjistila, že je pro nás ten pravý.  Zpoždění nám vynahradil přidánám půlhodiny a od toho dne nechce Aja k nikomu jinému. Trávíme s Kubou každý den, stal se pro Aju vzorem a já ho obdivuju. Chová se k dítěti jako k velkému klukovi, přesto o něj pečuje jako o dítě, kterým jen. Nepustí ho z očí, předvídá každý jeho krok a zabránil desítkám jeho pádů. Zdá se vám to jako samozřejmost. Bohužel není. Kuba toto pondělí odjel do šoly  a bude jen o víkendech. Proto jsme tento týden vyfasovali jiného učitele. Nebudu to tu dlouho rozebírat, ale lyžování s ním skončilo tak, že jedna paní má zlomenou nohu. Naštěstí ne moje dítě, protože to bych ho asi zabila. Už takto, když jsem viděla, co se jeho lajdáctvím a neopatrností stalo, jsem na něj z dálky hulákala nelichotivým výrazem pro pánské přirození. To byste to prostě museli vidět. Takže naše poučení je jasné: předsudky stranou, to, že je někdo mladý a nedochvilný, neznamená vůbec nic. Na svah dítě už nepustím s nikým jiným než s Kubou.

Krom lyžování mě nejvíce nyní zaměstnávají slevy. Jak  obchodech, tak především ty na netu. Rozumějte, já nejsem slevová. Nekupuju nic jen proto, že by to bylo ve slevě. Přesto ráda slevy vyhledávám z jiného důvodu. Vždy tam nakoupím dárky. A tak je to každý rok - v povánočních slevách nakoupím dárky pro všechny na narozeniny a svátky a v těch letních zase na Vánoce. Proto již nyní mám všechny své příbuzné a kamarádky pro tento rok vyřízené a mohu si dát zase do července pauzu. Strašně se mi tento systém osvědčil, protože nemám ráda resty. Nerada si připomínám, že ještě musím koupit pro tetičku k svátku a pro tátu k narozeninám. Já to fakt nesnáším. Proto jsem ráda, že to vždy během 14 dnů smetu celé dárkové šílenství ze stolu na další rok.
A na závěr bych vám ráda doporučila dva filmy, které jsem v poslední době viděla a zanechaly ve mně zvláštní pocit. Ne, nebudeme si nalhávat, určitě to nejsou trháky roku a se stejnou jistotou mohu říci, že se stopro nedočkají ani nominace na Oskary či jiné ceny, dokonce asi nedorazí ani do všech českých kin, přesto byly milé a řešily trochu zajímavější témata než lásku na sto způsobů.

The Words
Struck by Lighting

Mějte pěkný den!

10 komentářů:

  1. Silvestr jako takový těž moc nemusím. Ovšem u nás je to pravě den kde dostavame dárky takže dá se říct že je to takové naše Vánoce :) Předsevzeti posledních 6 let si dávám furt jedno a to same-zhubnout tech posledních 10 poporodních kil:)Letos jsem ho dala znová ale naposled protože mám pocit že tím že to předsevzeti dávám tak to sama blokují :)No, nějak tu slabou vůli okecat musím :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Chi, poporodní kila už hubnu také přes 4 roky a stále nic. No tak třeba letos, že.... :)

      Vymazat
  2. Tak jsem si poplakala a jdu něco dělat... Psi by neměli žít tak krátce :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak nebreč. :) Však Niki si to tu s námi užila docela dlouho vzhledem k nemocem, kterými trpěla.

      Vymazat
  3. Taky si předsevzetí nedávám-stejně bych to nedodržela :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně moje řeč. Více se mi osvědčilo rozhodnout se pro něco ihned a hlavně to ihned začít plnit nehledě na datum.

      Vymazat
  4. Pavlínko, to je mi líto. Vím, jak dokáže člověka, smrt psího kamaráda, rozsekat. :/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Verunko, díky. Už jsem s tím smířená a vím, že nyní je jí lépe.

      Vymazat

Každý váš komentář mě těší. Diskutujme :)